Ledečský hrad

Ledeč náleží mezi nejstarší osady v Čechách. Podle A. Profouse vzniklo jméno přivlastňovací příponou z osobního jména Ledek a původně znamenalo Ledkův hrad nebo dvůr. První písemná zmínka o Ledči se váže k roku 1186, kdy kněžna Eliška darovala listinou řádu johanitů ves Ledeč. Potvrzení držby se johanitům dostalo listinou Přemysla Otakara I. z roku 1199. Od počátku 13. století se setkáváme s blíže neznámými vladyky, majícími predikát „z Ledče", jejich vzájemné příbuzenské vztahy však neznáme. První zmínka se zachovala v souvislosti s úmrtím Zikmunda z Ledče 12. října 1220, zřejmě významné osobnosti, pohřbené v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. K roku 1257 se uvádí jméno blíže neznámého Vavřince z Ledče. Listinou z roku 1262 povolil Přemysl Otakar II. rytíři Slávkovi z Ledče konání trhu v osadě Hněvkovicích. Roku 1282 se účastnil zemského sněmu Bohuslav z Ledče a konečně 27. července 1309 vystupuje jako svědek na listině Vítka ze Švabenic, jenž prodal zderazskému konventu vsi Zálší a Slupnou, jistý Lipold z Ledče. Ledeč byla již od 13. století farní osadou, náležející ke kouřimskému arciděkanátu, přičemž prezentační právo měl zdejší vladyka. S ohledem na zachování erekčních a konfirmačních knih pražského arcibiskupství máme pro druhou polovinu 14. století celou plejádu predikátů z Ledče, přičemž pravděpodobně většina nositelů těchto predikátů byla pány na ledečském hradě. Nelze vyloučit ani jejich úzký příbuzenský vztah k rodu Říčanských. K roku 1360 jsou uváděni jako patroni zdejšího kostela jednou bratři Bohuněk a Vilém z Ledče a Baltazar z Ledče, podruhé naopak Záviš z Ledče. O rok později je připomínán jako držitel prezentačního práva Jan zvaný Osus z Ledče.

Od poloviny 15. století jsou na hradě doslova doloženi páni Ledečtí z Říčan - poprvé roku 1453, kdy jsou připomínáni bratři Jindřich a Jan Ledečtí z Říčan. Jindřich je mimo jiné znám jako jeden z exponentů strany Jiřího z Poděbrad, po jehož boku se roku 1448 zúčastnil slavného dobytí Prahy. Zřejmě déle žil Jan (připomínán sám po roce 1466), který na konci éry Jiřího z Poděbrad bojoval na straně Matyáše Korvína. Další písemné prameny k této klíčové době dějin hradu postrádáme. Podle literatury je poprvé roku 1460 v pramenech připomínán ledečský hrad. Tento údaj se nepodařilo z jiných zdrojů potvrdit. Po smrti Jindřicha v roce 1477 se jediným majitelem Ledče stal Jan (Ledečský z Říčan), naposledy zmiňovaný v roce 1483 při prodeji jednoho dvora. Zemřel však před dospělostí svého syna Burjana, a tak v letech 1488-1501 spravoval ledečské panství jako poručník Mikuláš Trčka z Lípy. Poté se ledečského panství ujal syn Burjan, který roku 1539 zmnožil privilegia města Ledče. Jeho manželka Žofka ze Sovince zahynula tragicky se svými dvěma syny 19. prosince 1509: „téhož léta... paní Ledecká tancujíc na svém hradě v Ledči sama pátá se zabila, propadši dolů skrze podlahy, neb se ten dům ve dvé roztrhl“. Po smrti Burjana kolem roku1541 zdědila ledečské panství jeho jediná dcera Markéta z Říčan (*1506), provdaná roku 1525 za původem moravského šlechtice Zdeňka Meziříčského z Lomnice (*1491). Ledečský hrad však zpočátku pro manžele nebyl s jistotou sídelním objektem, rodina žila především na jihomoravském Vranově. V roce 1542 vydal Ferdinand I. Markétě mocný list, opravňující ji k volnému nakládání se svými statky s výjimkou statků lesních a panských. Po požáru desk zemských v roce 1541 dala Markéta roku 1545 vložit do obnovených desk zemských ledečské panství, k němuž v této době náležela celá Ledeč (Ledče hradu, dvoru poplužního s poplužím, města tudíž Ledče, dvoru, krčem...), dále pusté hrady Chřenovický a Lacenbok, tvrz Bělá s poplužním dvorem a rozsáhlé panství čítající 25 vsí. Stejný vklad učinila Markéta do desk 8. ledna 1550.

Markéta z Říčan a na Ledči zemřela 2. srpna 1556; testamentem z roku 1547 odkázala „hrad Ledeč s městem a všecky hrady pusté a vesnice osedlé a pusté..." svému manželovi Zdeňkovi Meziříčskému z Lomnice a synu Janovi (*1533) s tou podmínkou, aby v případě, že by se její manžel podruhé oženil, nepřipadl po jeho smrti majetek eventuelním potomkům z tohoto manželství, ale výhradně jejich synovi Janovi. Dne 13. listopadu 1556 pak potvrdil Zdeněk Meziříčský se synem Janem ledečské obci listy od Burjana z roku 1539 a Markéty z roku 1542 a některé další výsady. V roce 1562 vymohl Zdeněk Meziříčský na císaři Ferdinandovi I. majestát, jímž byla Ledeč povýšena na město.

Když 16. června 1566 Zdeněk Meziříčský zemřel, stal se jediným majitelem ledečského panství jeho syn Jan, který však zemřel bezdětný zanedlouho po svém otci - 13. prosince 1569. Přestože kšaftem z roku 1568 odkázal veškerý svůj majetek včetně ledečského panství své manželce Johance z Lípy, připadlo ledečské panství jeho sestře Žofii, provdané za Jaroslava Trčku z Lípy a na Větrném Jeníkově. Stalo se tak na základě již zmíněného kšaftu Janovy matky Markéty z Říčan z roku 1547, v němž se mimo jiné praví „...v případě, že by Jan nezanechal po sobě žádné potomky, tehdy má statek připadnout Markétiným dcerám, které by se o něj spravedlivě rozdělily".

Jaroslav Trčka náleží k dalším klíčovým osobnostem v dějinách hradu. V roce 1570 upravil  rozsah některých svobod ledečské obce a v letech 1573 a 1578 rozšířil své panství koupěmi několika dalších vesnic. Mezitím však získal po dlouhém trčkovském soudním sporu Opočno, které mohlo dílem význam Ledče zastiňovat.

V roce 1583 vydal Rudolf II. na žádost Jaroslava Trčky tzv. mocný list, opravňující jej k svobodnému nakládání se svým majetkem kromě statků lenních a manských. Vlastní testament pořídil Jaroslav roku 1586, přičemž za poručníky ustanovil manželku Johanku Trčkovou ze Žerotína, Viléma z Rožmberka, Mikuláše Trčku z Lípy, Jiřího hraběte z Gutštejna, Jana Jetřicha staršího ze Žerotína a Mikuláše Salomona z Lípy. Poručnictví se nemělo vztahovat na syna Jindřicha, který se oddělil již dříve a žil v Německu. Zároveň ustanovil, aby jeho manželka a dcery bydlely na ledečském sídle do doby, než jej prodají. Manželka Johanka měla na Ledči zapsané věno 7 500 kop českých grošů (s možností výplaty po 350 kopách českých ročně či celé sumy najednou). V případě úmrtí synů Jaroslava Trčky jako bezdětných mělo ledečské panství připadnout Johance a dcerám.

Do éry Jaroslava Trčky náleží dochovaný urbář ledečského panství, datovaný rokem 1587. Bohužel se o panském sídle zmiňuje jen zcela povrchně: zámek Ledeč ve svém položení, při témž zámku pivovar a mlejn.

Po smrti Jaroslava Trčky z Lípy na Ledči a Opočně 13. června 1588 se uvázali ustanovení poručníci do držení jeho statků. Poslední vůle Jaroslava Trčky však zavdala příčinu k četným sporům, zejména mezi nejstarším a výše zmíněným Jindřichem Trčkou a vdovou Johankou Trčkovou ze Žerotína. Jindřich totiž ihned roku 1588, krátce po smrti svého otce Jaroslava Trčky, údajně dle Johanky vyloupil ledečský zámek. Pozdější deskový zápis uvádí, že dle Johanky svůj lup pobral „v pokoji zvaném frauzimor, ve sklepích za fraucimorem,, též ve sklepě za panským pokojem, svršky a klenoty... sám o své újmě nedavše domu toho nic komorníku (od zemských desek) pořádně sepsati se ujal a zmocnil". Johanka Trčková jej pohnala roku 1594 před zemský soud, avšak rozsudek neznáme.

V těchto majetkových sporech lze také spatřovat důvod prodeje ledečského panství a koupě smiřického panství poručníky Jaroslavových dětí, kteří tak učinili roku 1590 se souhlasem císaře Rudolfa II. Na počátku září tohoto roku prodali výše zmínění poručníci Jaroslavových dětí s údajným svolením vdovy Johanky ledečské panství („zámek Ledeč s městem i vesnicemi, s pustými hrady i tvrzemi") za 42 500 kop českých grošů Jaroslavovu bratrovi Burjanovi Trčkovi z Lípy na Světlé a Velíši.

Burjan však zemřel již roku 1591 a ledečské panství mělo připadnout jeho synům Janu Rudolfovi, Maxmiliánovi a nezletilému Burjanovi Mikulášovi. Proti tomu však podala Johanka ze Žerotína stížnost, v níž se ohradila proti levnému prodeji panství Burjanovi Trčkovi z Lípy a proti svému neuspokojivému podílu. Proto byly znovu projednány všechny body staré kupní smlouvy. Na základě smlouvy z 15. května 1591, uzavřené mezi všemi zainteresovanými stranami, připadl sirotkům po Jaroslavu Trčkovi z Lípy smiřický statek a ledečské panství synům Burjana Trčky z Lípy, Janu Rudolfovi, Maxmiliánovi a Burjanovi Mikulášovi. Vzhledem k tomu, že Johanka vlastnila po svém manželovi v Ledči ještě dům, byl jí tento převeden k polovině smiřického panství. Za tento dům jí měli Burjanovi synové vyplatit 1 000 kop grošů míšeňských. Až do roku 1594, kdy začala samostatná Maxmiliánova vláda na Ledči a Světlé, spravovali všichni tři bratři nedílně Světlou, Ledeč a Velíš. Maxmilián zemřel jako svobodný roku 1597, dědicem se stal bratr Jan Rudolf na Velíši, Kumburce, Světlé a Lipnici. Roku 1598 potvrdil Jan Rudolf ledečským veškeré výsady.

Manželkou Jana Rudolfa byla Marie Magdaléna, dcera Ladislava staršího z Lobkovic a Magdalény, hraběnky ze Salmu. Jan Rudolf uzavřel 23. listopadu 1598 se svou tchýní trhovou smlouvu, kterou jí prodal za 80 000 kop grošů míšeňských ledečské panství („zámek Ledeč s předhradím a jak v svým položením a vohradě jest s zahradami, lusthauzem"). K panství náleželo město Ledeč, jedno městečko a 30 vesnic.

Ve svém kšaftu z roku 1598 odkázala Magdaléna Lobkovicová ze Salmu a na Ledči své statky manželu Ladislavovi st. z Lobkovic, po jeho smrti pak měly připadnout synům Adamu Ekovi (zavražděnému roku 1607) a Janu Mikulášovi z Lobkovic. Po smrti Magdalény ze Salmu roku 1599 se však ke statku hlásily i její dcery Kateřina Kurzpachová, Marie Magdaléna Trčková, Eva Bočanová a Zbyňka, hraběnka ze Salmu.

Dne 23. srpna 1608 uzavřel Ladislav starší z Lobkovic a na Ledči a jeho syn Jan Mikuláš z Lobkovic smlouvu se svými dcerami (sestrami), kterou postoupily tyto dcery (sestry) svá práva otci a bratrovi s tím, že jim budou každoročně vyplácet každé po 3 000 kopách grošů, což lze považovat za překvapivě vysokou částku.

Ve stejném roce potvrdil Ladislav starší z Lobkovic ledečským jejich svobody, následujícího roku (1609) však v Praze zemřel. Jeho syn Jan Mikuláš z Lobkovic však ledečským svobody již nepotvrdil. V důsledku stálých stížností ledečských na tvrdý útisk ze strany Jana Mikuláše byli roku 1612 ustanoveni k přešetření celé záležitosti komisaři.

Po smrti Jana Mikuláše z Lobkovic roku 1614 se poručnicí na zadluženém statku stala jeho manželka (sestřenice) Eva Eusebie, jíž působila neustálé potíže Marie Magdaléna Trčková, rozená z Lobkovic, která měla od roku 1603 plnou moc od Magdalény, hraběnky ze Salmu, k prodeji statků. Svých práv se navíc domáhali rovněž věřitelé Jana Mikuláše z Lobkovic. 6. května 1616 se obrátili se žádostí k zemskému soudu, v níž si stěžovali, že již na minulém zasedání zemského soudu byli ustanoveni komisaři, avšak ke škodě věřitelů nebyl statek dosud prodán. Vzhledem k tomu, že dosavadní správci „velmi v něm zle hospodaří a nic nezvelebují", vyzvali k novému odhadu statku a k jeho prodeji. Ještě v témže roce prodali komisaři určení zemským soudem v přítomnosti vdovy po Janu Mikuláši z Lobkovic Evy Eusebie celé ledečské panství Janu Rudolfu Trčkovi z Lípy za 97 000 kop grošů míšeňských, přičemž první díl, tj. 13 500 kop grošů míšeňských, měl být zaplacen ihned, ze zbývající částky měl vycházet úrok. Trhová smlouva opět připomíná „zámek Ledeč s předhradím se zahradním lusthausem" a dalším běžným příslušenstvím. Prodej Janu Rudolfu Trčkovi nepochybně souvisel s výše zmíněnými nároky jeho manželky Marie Magdalény.

Jan Rudolf, ač byl umírněný utrakvista, zůstával stále věrný Ferdinandovi II. Přesto však ani tato skutečnost nezabránila obsazení ledečského hradu císařským vojskem v roce 1618 a jeho údajnému násilnému plenění. Jan Rudolf však byl spíše prodlouženou rukou své neuvěřitelně ctižádostivé a obratné manželky Marie Magdalény, jeho osobní ambice tak zůstávaly spíše v jejím stínu a jeho nerozhodnost byla o to nápadnější. Z přímé účasti na stavovském povstání měl obavy, z čehož také plynula jeho kolísavost. Po bitvě na Bílé hoře byl obviněn z přímé podpory protihabsburských stavů, na rozkaz Karla z Lichtenštejna byl roku 1621 zatčen, vyšetřován a dočasně internován v domácím vězení. Nutno však podotknout, že na eventuelní konfiskaci jeho majetku měly neobyčejný zájem určité kruhy z císařova okolí s výrazně egoistickými zájmy.

Na základě přímého zásahu své manželky Marie Magdalény byl však Jan Rudolf „mocným listem" z 11. září 1621 omilostněn a statky mu byly ponechány. Poté Jan Rudolf přestoupil ke katolictví a dokonce byl povýšen do hraběcího stavu. Vzestup rodiny po Bílé hoře byl ale spíše hlavní zásluhou jeho manželky a syna, Adama Erdmana, později zavražděného v Chebu po boku Albrechta z Valdštejna. Ti dokonale využili prodeje konfiskátů a zakoupili levně celou řadu statků.

V rekordní době se rodinnému klanu s Marií Magdalénou v čele podařilo vytvořit ve východních Čechách obrovské dominium, v němž byla Ledeč spíše druhořadým panstvím.

Nedlouho před svou smrtí (29. září 1634), v době, kdy rodina byla již v nemilosti, sepsal Jan Rudolf závěť (2. července 1634), podle níž měla Ledeč připadnout Ferdinandu Robmhapovi ze Suché na Třemošnici a Janu Humpoleckému z Bukovic, ledečskému hejtmanovi. Císař Ferdinand II. však Trčkovu závěť neuznal a prozatímní správou ledečského panství pověřil Floriána Třebechovského. V roce 1635 byli totiž Jan Rudolf i jeho manželka obviněni královským prokurátorem z činnosti proti císaři v letech1619-1620, kdy se připojili k povstalým stavům. Císařskou rezolucí ze 17. dubna 1635 byly Trčkovým dědicům odňaty veškeré statky a svěřeny do správy císařských komisařů Hieserleho a Crydeleho, svršky, klenoty a peníze na hotovosti měly pak být uloženy při úřadu desk zemských. Podle zprávy účtárny české komory týkající se počtů na trčkovských panstvích ze 3. září 1636 byl správcem na ledečském panství Florián Trčkovský. V roce 1640 dvorská komora opakovaně urgovala specifikaci trčkovských statků. V rámci soupisu 101. trčkovského věřitele z přelomu 30. a 40. let 17. století podal Ferdinand Rabenhaubt zprávu o tom, jak mu Johann Rudolf Trčka odkázal za jeho věrné služby statek Ledeč. V rámci tohoto soupisu je uvedena i jeho manželka Johana ze Švamberka, rozená Trčková, v tom smyslu, aby jí byl po jejích rodičích odkázán statek Ledeč nebo Světlá nebo Něm. Brod a Lipnice. Na základě rozsudků z 5. července, 16. srpna a 13. září 1635 bylo rozhodnuto a císařskou rezolucí, schválenou 10. května 1636 a vynesenou 17. května téhož roku, ustanoveno, aby „paměť Jana Rudolfa Trčky a jeho manželky pro jejich vytčená provinění za proklatou byla vyhlášena a veškeré jmění a statky po nich pozůstalé královské komoře jsou přisouzeny. Zabavený majetek, čítající 40 panství, byl odhadnut na téměř 4 milióny zlatých rýnských. Ledečské panství a statek Hamr byly odhadnuty na 162 536 zlatých rýnských, z čehož samotné ledečské panství na 115 274 kop 58 grošů míšeňských. Ledečské panství („zámek a město Ledeč s vesnicemi...") a statek Hamr připadly dědičně listem Ferdinanda II. z 6. července 1636 za věrné služby nizozemskému šlechtici Adriánovi, svobodnému pánu z Enkefurtu, avšak s tou podmínkou, že nejvyššímu lejtnantovi Baltasarovi Mohrovi vyplatí 20 000 zlatých rýnských, které mu byly císařem vykázány na statku Hamr, a dále, že Adrian zaplatí trčkovské dluhy ve výši 44 428 zlatých.

Přes jisté přestavby na hradě, označené datem 1642, představovala doba Adriana z Enkefurtu v dějinách ledečského panství složitou, ba smutnou kapitolu. Adrian sice přikoupil tři vsi a jeden dvůr a roku 1636 potvrdil ledečským všechny městské výsady, panství však upadalo, trčkovské dluhy nebyly a vzhledem k žalostnému stavu hospodářství ani nemohly být spláceny. Ledečské panství, zvětšené ještě o Bohdaneč, přešlo po Adriánově smrti 3. června 1663 dědičně na jeho syna Jana Ferdinanda Františka z Enkefurtu. Avšak již zanedlouho, 18. ledna 1677, uzavřel Jan Ferdinand smlouvu s Michalem Osvaldem, hrabětem z Thunu, podle níž mu prodal ledečské panství za sumu 132 500 zlatých rýnských s klíčným ve výši 1 000 zlatých, celkem za 133 500 zlatých rýnských. Současně se prodávající i jeho dědicové zavázali co nejdříve splatit dluhy váznoucí na ledečském panství.

Osobnost nového majitele zasluhuje zvláštní pozornost. Michal Osvald se stal roku 1687 císařským tajným radou a místodržícím a velmi dobře je známá jeho značná stavební aktivita, zvláště v Praze a v Klášterci nad Ohří. Jeho stavební aktivitu v Ledči písemné prameny sice nezmiňují, A. N. Vlasák však uvádí Michala Osvalda jako stavitele ledečské zámecké kaple Nanebevzetí Panny Marie a tento údaj se jeví sám o sobě natolik věrohodný, že není třeba o něm pochybovat.

Po smrti Michala Osvalda v roce 1694 spravovala panství za nezletilého syna Romedia Františka Konstantina jeho matka, Barbora Františka, rozená hraběnka ze Salmu a Neuburku. Roku 1703 připadlo panství dcerám Osvalda, Eleonoře Barboře Kateřině, kněžně Lichtenštejnské a Marii Magdaléně, hraběnce Serényiové. Ty zpočátku spravovaly panství nedílně. Posléze se ujala správy samostatně Marie Magdaléna a po její smrti, Eleonora 11. listopadu 1718 darovala Ledeč a Bohdaneč svému synu Josefovi, knížeti z Lichtenštejna, který prodal obě panství 27. září 1723 císařskému komořímu Leopoldovi Ignáci, hraběti Věžníkovi na Ratiboři. Trhová smlouva zmiňuje zámek Ledeč, tvrze Hradec a Podol, pivovar u ledečského zámku a dva panské domy v Ledči. Prodejní cena byla 282 000 zlatých, z čehož činilo 2 000 zlatých klíčné. Leopold zemřel v lednu roku 1730, dědici byli Bernard Josef, Ignác a Petr Pavel. Vzhledem k jejich nezletilosti spravovala panství v letech 1730-1732 jejich matka Marie Alžběta Věžníková, rozená z Valdštejna. Roku 1733, vzhledem k nerozdělitelnosti panství a i dluhům, byl soudem ustanoven dražební prodej tomu, kdo dá nejvíce. Nejvíce nabídl výše jmenovaný Ignác Věžník, s největší pravděpodobností však jeho solventnost vyplývala z manželčina věna. Ignác však ještě v témže roce zemřel a záhy po jeho smrti i jeho syn Leopold Ondřej, a tak ustanovení komisaři a kurátoři uzavírali kupní smlouvu již s vdovou po Ignáci Marií Annou, rozenou ze Satzenhofu, která měla zaplatit za ledečské panství 246 000 zlatých, přičemž jí měl připadnout i zámecký mobiliář. Marie Anna se znovu provdala za hraběte z Verdugu. Nebylo však v jejích silách udržet zadlužené panství, kde pasíva činila více než 210 000 zlatých.

Na žádost věřitelů Marie Anny z Verdugo, ovdovělé hraběnky Věžníkové, rozené ze Satzenhofu, byl proveden odhad panství Ledeč a statku Bohdaneč. Odhad provedl 21. Října 1740 Hynek Hubert Bechyně z Lažan, rada komorního a dvorského soudu, místokomoří v království českém, spolu se dvěma dalšími komisaři. Z panství, které se dle jeho mínění bez velké škody nedalo rozdělit, oddělil pouze statek Bohdaneč a obojí právně šacoval a odhadl.

Zámek: „Zámek Ledeč, který nad městem Ledči a nad řekou Sázavou na vysoký skále od kamení vystavěný, však tuze sešlý jest a vynachází se při něm a to od mostu do zámku vjezd klenutý, vpravo podzemní, pak jak vpravo, tak i vlevo hospodářský sklepy, nad tím klenutým vjezdem veliký sál a zas k té straně pivovaru (slovo „pivovaru" je užito pouze ve velkostatkové verzi odhadu) dvoje na sobě klenutý pokoje, k druhý straně kaple klenutý dvě komory a zas rozdílně pokoje, sklepy, kuchyně klenutá a špižírna, dáleji ke straně k městu též rozličný klenutý pokoje, komory a kuchyně, v kterých kancelář, hospodářský ofícírové, totiž hejtman, důchodní a purkrabí bydlí, pod nima maštale klenutý a byt pro vrátního, uprostřed věž a při ní zase maštale. A pokládá se za tento starý zámek a za to též tu při zámku stojící staré stavení, do kterého se přes dolejší most jede a v něm někdy hospodářský oficíři bydleli, i za ty tu se vynacházející špatný a starý svršky, které dle inventáře do šacuňku potažené nejsouce 800 zlatých rýnských...

Dle písma vznikl krátce před polovinou 18. století (a nejpravděpodobněji v době zde uváděné) nedatovaný popis panství Ledeč a Bohdaneč. V popise je uváděn (překlad:) „pevně postavený zámek nad řekou Sázavou, v němž je krásná privilegovaná kaple... z kamene postavený pivovar... nedaleko zámku krásná okrasná zahrada dobře osázená zákrsky a jinými okrasnými stromy, dále skleník s mnoha vlašskými stromy, krásný ovocnými řadami, kromě toho dobře postavený letohrádek s krásnými pokoji, v nichž může bydlet panstvo, dále nedaleko něho stará oplocená obora, v níž je myslivna dobře postavená z kamene. Přímo pod zámkem krásná z kamene postavená sýpka o 6 podlažích, zároveň nedaleko od zámku v krásné situaci ležící a z kamene postavený hospodářský dvůr Hradec...".

Zadluženého panství se ujala roku 1740 švagrová Františka Bechyňová, rozená hraběnka z Věžník, vdova po Ladislavu Bechyňovi z Lažan. Panství držela do roku 1750, obé pak toho roku prodala c. k. dvorskému radovi a kabinetnímu sekretáři Ignáci, svobodnému pánu z Kochu. Koch však již o tři roky později (1753) výhodně prodal panství za zvýšenou cenu 300 000 zl. (dle nového odhadu) tajnému direktoriu pro císařovnu Marii Terezii.

Nová majitelka spojených statků, tzn. Ledče a Bohdanče, císařovna Marie Terezie, darovala tyto statky spolu s Cerhenicemi, Karlštejnem a Mělníkem nově zřízenému tereziánskému ústavu šlechtičen v Praze na Hradčanech.

Počátky éry tereziánského ústavu šlechtičen nejsou příliš dobře známy, jisté však je, že zámek byl používán i k ubytování vojska, a to již s jistotou před velkým zdejším požárem roku 1766 (srv. dopis ze 16. února 1767 níže). K ubytování došlo zřejmě na začátku padesátých let 17. století. Lze tak soudit na základě zprávy městského představenstva krajskému úřadu v Čáslavi z 29. října 1753, ze které vyplývá, že vojáci byli (běžným) způsobem ubytováni v měšťanských domech přímo v Ledči. Rada hledala jiné řešení i s ohledem na (zřejmě lokální) požár, při kterém skončila v troskách řada ledečských domů. Pokud by pak vojsko mělo být ubytováno na zámku, musely by zde být provedeny určité opravy a úpravy, z nichž nejaktuálnější byla v tu chvíli oprava poškozených zámeckých oken. Na tuto opravu měl přispět i vojenský erár.

Roku 1766 Ledeč lehla popelem, což v důsledku znamenalo i likvidaci posledních možností ubytování vojska ve městě, pokud zde ještě bydlelo.

Nejpodrobnější údaje poskytuje zpráva ze 16. února 1767 od úředníka Jeřába (Gerzab?) z čáslavského krajského úřadu, vypracovaná pro gubernium na základě vyžádání c. k. dvorské kanceláře a požadavku dvorské válečné rady.

V dopise uvedl, že kasárna navštívil a posoudil možnost jednoho či více přístupů. Dotázal se na přesnější instrukce ke krytí stavebních nákladů bez většího zatížení pokladny velkostatku. Dle pisatele obývaly kasárny v poslední době dvě kompanie s výjimkou nejvyššího patra, protože k těmto třem kasárenským podlažím vedlo jen jedno kamenné hlavní schodiště, na které se jen těžko vešli 3 muži. Proto byly již dříve zřízeny k většímu pohodlí ve všech třech patrech dokola dřevěné galerie neboli pavlače a kromě uvedeného hlavního schodiště z nejvyššího patra byla postavena dvě dřevěná, avšak dobrá schodiště a potom z nejnižšího patra ještě jedno schodiště. Tak byla tři kasárenská podlaží opatřena čtyřmi schodišti. Kdyby ale dřevěné galerie a schodiště měly být vystavěny z kamene, bylo by potřeba z hospodářského úřadu cca 4 500 zlatých, tento obnos však nemohlo město nést vzhledem k tomu, že minulý rok celé vyhořelo a nebylo obnoveno. Císařský zámek, z něhož byla na nejvyšší rozkaz zřízena kasárna, se nacházel na vysokém kopci, zatímco město bylo dole v údolí. Mezi zámkem a městem protékala Sázava s mostem pro vozy dlouhým asi 100 kroků. Zámek - kasárna - měly dvě velké hlavní brány neboli východy, a sice jeden přímo do města a druhý přes zámecký most do zámecké zahrady s možností tudy jít i jet do města; třetí vstup byl ke kovárně a k pivovaru. Zámek nemohl být blíže spojen s městem vzhledem k odlišné situaci. Dosavadní vrchnost i hospodářští úředníci bydlící v zámku užívali tyto cesty bez nebezpečí. Kasárny v zámku o třech podlažích byly užívány pro stejné množství kompanií, kvartýr vojska zde nezatěžoval nikoho a ani v budoucnu neměl nikoho zatěžovat. Před požárem byly kasárny v ubohém stavu, nebyl zde žádný vlastní pivovar, od vojska nebylo možné očekávat také žádný užitek. Zároveň ale byly od svého postavení příjemně a beze škod používány galerie a dřevěná schodiště: všechny pokoje v kasárnách jak důstojníků, tak mužstva byly obývány bez stížností. Nakonec se krajský úředník dotazoval, zda vojenská komise vydá dobrozdání, na základě kterého by zde byly ubytovány nejméně dvě kompanie, čímž by mohly být ušetřeny vesnice.

Dne 11. května 1767 podal zprávu o vizitaci nadporučík laudonského pluku hrabě Migazzi komisařem Raabenem z Raabenbachu. Dle zprávy byla při nedávné opravě jakási část stropu na několika místech podepřena. Samotný objekt byl požárně nebezpečný vzhledem k vytápění jednotlivých místností ve třech podlažích ze staré dřevěné chodby. Zámek byl nevhodný a nepohodlný, avšak veškeré životní potřeby byly k dostání v městečku za Sázavou.

O nemnoho mladší - z roku 1769 - je krátká zmínka o zámku v elaborátu josefského vojenského mapování (překlad:) ... mezi potůčkem a řekou stojina skalnaté výšině solidní zámek, který je z části určen za kasárna a do kterého je příjezd po dvou na zděných sloupech ležících dobrých mostech. Na cestě do Hrádku... leží okrasná zahrada s jedním z kamene postaveným letohrádkem a bytem zahradníka.

Stavební spisy pro ledečské panství jsou zachovány v podstatě od 80. let 18. století. Dochované spisy odrážejí další degradaci ledečského panského sídla na pouhé správní středisko panství, přičemž ve všech rozhodnutích figurovala úspornost. Tak na základě dvorského dekretu z 21. srpna 1788 bylo povoleno, aby byla lepší část zámku upravena s co možná nejnižší- mi náklady pro umístění úředníků, ostatní část zámeckých budov aby pak byla ponechána svému osudu. 28. srpna 1790 vypukl požár ve zdejší zámecké ulici, při němž vyhořelo několik městských domů, rovněž zámek se ocitl ve velkém nebezpečí, neboť centrum požáru bylo velmi blízko. Aby se zabránilo dalšímu šíření požáru, byly strženy střechy vrchnostenských starých již nepotřebných zámeckých budov (u nichž se nepočítalo s jejich opravami).

Různé drobné blíže neurčené stavební opravy a úpravy byly prováděny až do roku 1879, kdy 9. března vypukl ve městě požár a přenesl se až na zámek, který byl z valné části zničen.

Roku 1903 se dotkla hradního příkopu stavba nové železniční trati.

Tereziánský ústav šlechtičen vlastnil ledečské panství až do konce 1. světové války, kdy panství včetně zámku přešlo do správy státu.

Roku 1920 se jednalo o zřízení zimní hospodářské školy v Ledči a hledaly se možnosti pro její nejlepší umístění. Jednou z nich byl i návrh města na situování školy do zámecké budovy, adresovaný 4. března Ministerstvu národní osvěty. To postoupilo uvedenou žádost Ministerstvu zemědělství, které zřízení školy v prostorách zámku podmínilo především povolením ke zřízení školy a s tím souvisejícím příspěvkem ve výši 3/4 všech nákladů ze strany interesentů.

Po první světové válce se Ledeč dostala do státní správy. Na základě sdělení ministerstva zemědělství ze dne 15. září 1926 se v ledečském zámku v bývalém sálu v 1. patře na konci severního traktu skládalo kolářské dříví, a to tak bezohledným způsobem, že byly poškozovány nástěnné renesanční malby. Tato výmalba utrpěla nejvíce požárem v roce 1879, po němž byla část 1.patra ubourána a zakryta taškami střechou nižší než byla původní střecha šindelová. Při opravách, zahájených v roce 1926, zavládly obavy z neodborné opravy, zejména ze zničení sgrafit. Celá záležitost byla konzultována se Státním památkovým úřadem. V roce 1929 bylo rozhodnuto, že zámecká věž, která vyhořela při požáru v roce 1879 a byla poté pokryta pouze šindelem, je ve velmi špatném stavu a střešní krytina musí být nahrazena krytinou novou, nejlépe zelenou břidlicí (železnobrodskou). Ještě v témže roce bylo započato s opravami omítek v místech bez sgrafit. Soudobý novinový článek uvádí, že impulsem byla návštěva ministra vnitra; na budově měla být obnovena sgrafita, zřízen sál, vystavěny schody do zámecké věže, pořízeny okenice do křídla zvaného kasárny a celá budova pokryta břidlicí.

V  roce 1948 přešel zámek do majetku Správy státních lesů, ředitelství v Ledči nad Sázavou. 10. září 1948 byl podán nerealizovaný návrh na možnost vybudování nové správní budovy pro ředitelství a využití zámku jako centrálního muzea středního Posázaví a povodí Želivky. V roce 1950 byla zavedena národní správa na vnitřní zařízení zámecké budovy podle zákona o revizi 1. pozemkové reformy. V tomto roce přidělilo ministerstvo zemědělství Čsl. státním lesům, n. p. zámek za obvyklých podmínek, tj. že budovy i park budou udržovány v dobrém stavu. Veškeré adaptace vnitřní i vnější měly být prováděny jen po předchozím souhlasu Státního památkového úřadu v Praze. Park neměl být přeměněn v užitkovou zahradu. V roce 1951 byl objekt definitivně předán do vlastnictví Čsl. státních lesů.